Dřevo ničím nenahradíš

Přesně nevím, proč jsem si vybavil zasutou vzpomínku na to, jak má bába drhla rýžákem poctivou dřevěnou podlahu z borových fošen. Snad mi ozářila okamžik ztraceného dětství ta nápadně podobná svěží přírodní struktura dřeva, vonícího pryskyřicí a čistotou.

Na té podlaze mého dětství se dalo jíst. Co jíst, na té podlaze se dala lízat zmrzlina, kdyby tenkrát ve vsi schované mezi lány obilí nějaká byla k mání.

Možná, že od té doby kdesi v podvědomí hledám podobnou podlahu. Na které by se mohly, jako kdysi já, batolit vnoučata. Ovšem už bez toho, abych ji pracně trojnásobně drhnul vysoko vysmýčenou pěnou z mýdla s jelenem, jako má pramáti.

Dřevo dnes už možná ani tolik nevoní. Nebo nemáme tak jemný čich? Pravda, nelezu už běžně po podlaze po čtyřech. Takže podlaha třeba voní, jen já si držím svůj nos jaksi nahoru. A právem, protože jsem si vybral podlahu, která možná za pár desetiletí bude stejným pojmem pro další generaci, jako ty poctivé fošny z jihočeských sosen, které do světnice rodné chalupy nařezal a usadil pradědek Matěj.